Konstrukční techniky egyptských pyramid

Existuje řada hypotéz o tom, jaké techniky používali staří Egypťané při stavbě pyramid. Obecně rozšířeným názorem je, že se způsoby stavby postupně vyvíjely a novější pyramidy nebyly stavěny stejně jako ty starší.

Většina hypotéz souhlasí s tím, že velké kamenné bloky byly měděnými nástroji vytesány ze skály a poté přesunuty na místo stavby a vyzdviženy do své nynější pozice. Badatelé se však neshodují na způsobu, jak byly kameny přemisťovány.

Kromě řady hypotéz ohledně konstrukčních technik pak existují také neshody ohledně toho, kdo pyramidy stavěl. Staří Řekové si mysleli, že se stavby neobešly bez velkého množství otroků.

Tento názor u některých historiků přetrvává dodnes, ovšem archeologové objevili v blízkosti Velké pyramidy v Gíze důkazy, že byla postavena desítkami tisíc zručných pracovníků, kteří bydleli v její blízkosti a pracovali za plat nebo si tímto způsobem odpracovávali daně.

Materiály a stavba

Třetí a čtvrtá dynastie

Ve svých počátcích byly celé pyramidy stavěny z kamene. Většina stavby byla vždy z vápence těženého v dané lokalitě, ale povrch byl pokryt kvalitnějším vápencem těženým v Tuře blízko Káhiry.

U prvních pyramid byly vrstvy kamenů formující tělo pyramidy skládány tak, že směřovaly dovnitř. Tato konfigurace se ovšem ukázala značně nestabilní, a proto stavitelé přešli k prostému horizontálnímu vršení kamenů na sebe.

Střední říše

V průběhu Střední říše se stavitelství pyramid značně změnilo – z pyramid se staly v podstatě hory nepálených cihel obezděných naleštěným vápencem.

V několika případech byly pyramidy dokonce budovány na přírodních kopcích, aby bylo redukováno množství na konstrukci potřebného materiálu. Toto všechno samozřejmě způsobilo nižší trvanlivost staveb a do dnešních dnů se nám mnohem lépe dochovaly starší pyramidy než ty novější.

Hypotézy o konstrukčních metodách

Kolébková metoda

Jedna z možností, jak mohli starověcí Egypťané přesunovat velké kameny, je založena na nálezech stroje podobného kolébce v několika chrámech datovaných do Nové říše. K jednomu kameni mohly být vždy připoutány čtyři takové kolébky, které by umožňovaly, aby byl vcelku jednoduše kutálen.

Byl proveden experiment, který dokázal, že takováto přeprava je možná. Osmnáct mužů dokázalo kamenný blok o rozměrech 0,8×0,8×1,6 metrů a váze 2,5 tun přepravovat po rampě o čtvrtinovém sklonu přepravovat rychlostí 18 metrů za minutu.

Egyptologové sice akceptují, že tato metoda mohla být používána pro bloky o váze 2,5 tun, ovšem přepravovat takto patnáctitunové či dokonce sedmdesátitunové bloky je prý tímto způsobem nemožné.

Různé druhy ramp

Když vědci přemýšleli, jakým způsobem mohly být kameny dopravovány nahoru na pyramidy, samozřejmým nápadem byly rampy. Existuje několik druhů ramp, které mohli Egypťané využívat. První z nich je široká přímá lampa, která by ze země sahala pod stále stejným úhlem až k oblasti, kde by se stavělo.

Není však příliš pravděpodobné, že takováto rampa byla využívána, protože by vždy šlo o další velmi náročnou stavbu, která by se s výškou stávala nebezpečnou (rampa by se zužovala) a navíc ohrožovala svou vahou statiku samotné pyramidy.

Mnohem efektivnějšími volbami by byly rampy využívající samotné pyramidy. To jsou především Holscherova rampa (Cik-cak rampa), u které by cesta vedla jako serpentinami po jedné straně pyramidy, Arnoldova rampa, která nechává přímou rampu se zakrojit do pyramidy, čímž je umenšena potřeba materiálu i všechny ostatní problémy, či Lehnerova rampa spirálně obklopující celou pyramidu.

Metoda vnitřní rampy

Jean-Pierre Houdin navrhl metodu stavby pyramid pomocí vnitřní rampy, která by značně umenšila potřebu dodatečného materiálu na rampy, protože z materiálu rampy by vlastně byla stavěna pyramida.

Vápencový beton

Materiálový odborník Joseph Davidovits navrhl teorii, že bloky pyramid ve skutečnosti nejsou opracované kameny, ale z většiny jde o formu vápencového betonu, se kterým Egypťané pracovali jako se současným betonem.

Davidovits totiž objevil způsob, jak mohli lidé ve starověku s tehdy dostupnými metodami skutečně vytvářet něco jako beton, který mohli lehce převážet a až na místě z něj vždy odlít nové bloky, které by po pár dnech ztuhnuly.

V severní Francii byly provedeny testy k podepření tohoto konceptu, kdy skupina deseti lidí s několika jednoduchými nástroji zvládla vybudovat strukturu skládající se ze čtrnácti 1,3 až 4,5 tunových bloků. Tato metoda není všeobecně přijímána, protože počítá pouze s vápencovými bloky ale ne například se žulovými kameny, které přesahují váha 10 tun.

Přeprava na sáňkách

Jistým amatérským badatelem byla též navržena možnost přepravy kamenů pomocí dřevěných saní. Pokud by byl tlak dobře rozložen, uvezly by takové sáně i velmi těžké kameny a jejich přeprava by se stala relativně jednoduchou – sáně by byly tlačeny v průběžně dopředu přenášených dřevěných kolejích vymazávaných tukem.

Ten se totiž ukázal jako velmi výhodné mazadlo pro takovýto druh přepravy, navíc ho Egypťané neměli problém tehdy sehnat. Tato metoda si prozatím příliš zastánců nezískala, ale možná se to změní, protože je ještě relativně mladá.

Ostatní metody

Pro přepravu kamenů do pyramid byly navrženy desítky metod pohybujících se například od složitých jeřábových konstrukcí přes použití vody Nilu po nadpřirozené síly či mimozemšťany.

Řada z nich byla potvrzena jako funkční, u řady použitelnost zůstává otázkou, faktem však je, že pokud nedojde k nějakému zásadnímu archeologickému objevu, pravděpodobně se nikdy nedozvíme, jak to skutečně se stavbou pyramid bylo.